Chronologické řazení je základní rámec, který nám umožňuje orientovat se v posloupnosti událostí a vytvářet z nich srozumitelný příběh, přesto však nestačí k pochopení komplexity prožívání. Polytemporalita rozšiřuje tento lineární tok o vrstvy, cykly, návraty a jejich deformace. Umožňuje nám čas prožívat jako jednotlivé okamžiky, které se vzájemně ovlivňují, zpožďují nebo znovu vynořují. Nelineární interpretace času není popřením chronologie, ale její nadstavbou. Podobně jako kolektivní paměť dokáže rozšířit naše porozumění minulosti a umožňuje nabourat kontext dominantnich historickych narativů formovaných z mužské perspektivy a rozšířit je o marginalizovanou ženskou zkušenost vycházející z každodennosti.

Jako když hodíte kámen do vody připomínají výrazné linie v práci Ljuby Šlechtové navzájem se prolínající, ovlivňující a překrývající vlnění. Rozlité obrysy můžeme vnímat jako membrány jimiž navzájem pronikají emoce i frustrace. Výstava je pozvánkou do prostředí, kde se smývají rozdíly mezi prací a péčí, tělem a prostorem, mezi minulostí, přítomností a budoucností a kde se čas stává tekutým polem zkušenosti. Základním kamenem pomyslně hozeným do vody se v reflexi času z ženského pohledu pro Ljubu Šlechtovou stala protofeministická báseň Mary Collier The Woman’s Labour která už v 18. století pojmenovala únavu, neviditelnou a neoceněnou každodení práci žen a poukázala na to, že čas není neutrálním rámcem, ale politickou silou.

Postavy na plátnech se snaží vzepřít kapitalistickému diktátu produktivity nekonečným odpočinkem ve vlastním tekutém rytmu. Snahy o zakoušení polytemporálních zážitků ve výstavě Tomorrow’s Echoes se odehrávají v latentním napětí všudypřítomných ciferníků monitorujících čas. Ale přesto ani objekty kovových hodin neumožňují ubíhající čas optimalizovat. Rozvlněné linie a deformované tvary rozpouštějí pevný řád lineární temporality a umocňují meditativní ponor do mnohovrstevnaté symboliky v němž se malby a objekty stávají prostředky k rozvažování o zkušenosti rozeklaného času a síle křehkosti.