Adéla: Co tě přivedlo k malbě jako hlavnímu způsobu vyjádření? Bylo to něco intuitivního, nebo ses k tomu dostal přes konkrétní zkušenosti?

Matyáš: Pro mě bylo od dětství jakekoliv výtvarné vyjádření možností transformace náročné životní situace a je to tak asi pořád. Konkrétně s malbou - začínal jsem jako writer, vždy mi ale šlo více o formu a docházel jsem k různé dekonstrukci těch tvarů písmen. Hodně mě bavilo jak to dělali v Paříži na začátku desátých let, kdy uz šlo spíše o malířství nez sprejerství. V roce 2013 mi to už úplně ulítlo, maloval jsem i přes den, několikrát mě chytili a pamatuju, jak den před tím, než mě zavřeli v Berlíně mě jeden artsy writer vzal do muzea Die Brucke. Koukal jsem tam na to jak Kirchner namaloval nejdřív popředí nejakou růžovkou a pak drze kolem toho to objel štětkou nějakou smaragdovou zelenou a tím udělal pozadi interieru. A ja si říkal - tak tohle je ten natěračskej real shit)) Že teda budu vlastně malíř, že to graffiti byl jen přechod, nemám tím jak říct to, co se ve mě děje. Další den mi dali plastový klepeta a jak mi je sundali přestal jsem sprejovat a začal malovat obrazy. Obecně me asi baví ta bezprostřednost, kdy můžu velmi efektivně měnit kurz výsledku, což mi třeba tvorba objektů tak dynamicky nedovoluje a taky pořád nechápu že vlastně nanáším na plátno rozdrcené kamení, takže tento ezo moment mě také těší.

A: V čem jsou pro tebe důležité obrazy Cosplay promptu paranoidní barokní duše a Vaše tělo uletělo? Co tě přimělo je dokončit právě pro výstavu On Spectrum?

M: Přišlo mi že je čas na to pokusit se vytvořit výstavu, která by se věnovala tomu, co pro mě znamená vyjadřovat se malířským médiem. Ty dva obrazy jsem začal malovat před rokem po výstavě Synthetic Spells. Oba dva se nějakým způsobem dotýkaly tématu, které mě dlouho v tvorbě zajímá a to je nemožnost stabilního kontextu obrazu. Začalo to tak, že chodím pravidelně do sauny v hotelu Olšanka a tam je šílenej lightbox se západem slunce, u toho ti hraje ten podivnej relaxační 432hz ambient a já zjistil že ten pohled vypadá neuvěřitelně totožně s výhledem na krajinu u prarodičů, který byl pro mě formativní. No, ale realita je taková že jsem dohledal, že se jedná o nějakou toskánskou krajinu Fascinovalo mě, že mysl byla schopná si do té vizuální informace projektovat emoce spojené s mým vyrůstáním, aniž by se jednalo o reprodukci daného místa. Určitá podobnost stačila k tomu podlehnout iluzi. Tahle kognitivní disonance mě úplně rozbila a lightbox jsme museli s kamarádem štípnout :--) No a pak jsme tu v ateliéru spolu koukali na růži zapíchnutou v mozku, která se jmenuje Poutník. Asi mě hodně zajímá nějaká rozporuplnost v rámci snahy o zasazení jakékoliv obrazové reprezentace do stabilního kontextu a tyhle dva obrazy mi dovolovaly se tomu tématu věnovat.

A: Jak reflektuješ dynamiku proměnlivosti kontextu obrazu? Jakou úlohu v tom procesu hraje divák?

M: Ten v tom hraje hlavní roli. Chvíli jsem si myslel že scenárista jsem já, že skrze nějakou snahu o zasazení práce do určitého diskurzu můžu kormidlovat určitým směrem. Jaká to naivita. Jedna z věcí co mě baví na umění je to, že většinu z něj utvořily mrtvoly, jejichž záměr a kulturní kontext se nám postupně vzdaluje, ale stejně mají schopnost k nám promlouvat. Pak tu jsou různí odborníci, kteří navrhnou zpětně různé historické optiky jak danou práci číst. No a ta optika se jaksi mění dost rychle. Mám pocit, že umění slouží více jako projekční plocha, než jako ukazovátko u tabule. Že se jedná o určitou službu, něco jako sitterování při psychonautice. Tam je přeci jen jedna z nejhorších chyb zasahovat druhému do procesu. Takže si zrovna odžívam lehce nihilistickou fázi, kdy se dobrovolně vzdávám a přitom si udržuju nějaký ideál, co nejodpovědnějšího průzkumu vrstev ve kterých se na obrazech pohybuji.

A: Když mluvíš o umění jako o projekční ploše - můžeme pak připustit, že otevřenost k různým výkladům je jakýmsi projevem vytržení obrazu z původního prostředí a jeho reinterpretace v nekonečných vrstvách?

M: Samozřejmě tu jsou různé struktury moci, více či méně zřejmé, pro které hraje stabilita obrazové reprezentace značnou roli. V tomto mě silně ovlivnila práce Borise Groyse ale tyto tendence jsou vystopovatelné i v době neurokapitalismu. Časem stabilní kontext obrazu ale udržet nejde. Určitě se do velké míry změnil vztah k obrazům po zkušenosti s digitálním prostředím a internetem. Myslím, že jejich artikulace je úkolem spíše teorie, mě mnohem více zajímá reflektovat tu zkušenost více tělesně a to mi médium malby dovoluje. Každý jsme jen určitým filtračním prostředkem a jeho funkce je podmíněná tím, jakou formu neuromodulace podstupujeme a tím nemyslím jen nějaké sofistikované formy biohackingu, ale i banální vliv životosprávy na naše kognitivní schopnosti a subjektivitu. Nevím do jaké míry většina lidí nad mými obrazy takto přemýšlí nebo jsou jen dalším podnětem brainrot scrollingu a netuším do jaké míry bych na tom měl lpět, každopádně mě tyhle významové vrstvy zajímají.