Transformace je sloveso. Podobně jako např. imaginace. Jejím produktem je změna, a nikoli stav věcí, protože transformace označuje přeměňování. Je to proces, který zcela jistě směřuje proti lidské potřebě stability a stálosti, na druhé straně je transformace znakem, jímž se živé liší od neživého. Avšak proměňování věcí je nepříjemné i proto, protože jednak přináší deformace: přetvářet je možné jen tak, že původní tvar se rozpadl a mizí v jiném, jednak proto, že věci se takto zdánlivě vymykají naší kontrole: sotva něco poznáme, už je to jiné, a musíme začínat znovu.
Je třeba se vyrovnat s tím, že realita je přeměňující se realita, že tvary, které známe, jsou smíšeniny forem v procesu deformujícího se formování.
V introspektivním ohledávání jádra (těla malby) a vlastní tělesnosti čerpá ze zkušeností s hypnózou a autogenním tréninkem. Autorka se záměrně zbavuje osvojených dovedností práce se štětcem v kontextu malířského gesta a opouští tak dominanci nad procesem malby. Plátna napouští vodou rozpuštěnými pigmenty. V návaznosti na její meditativní a kontemplativní prožitky nechává proces, aby utvářel sama sebe. Narušuje dvourozměrnou představu o malbě a expanduje za její okraj. Stříháním, překládáním a intuitivním prošíváním, transformuje textilie do podoby neutrálního těla. Tyto repetitivní činnosti, vykonávané v pravidelném rytmu, navozují, podobně jako pozorování vlastní tělesné tíhy, tepla, srdečního tepu nebo dechu v rámci autogenního tréninku, prožitek klidu, bezpečí, relaxace a uvolnění a vedou nás do jádra.
V neutrálním těle zachycuje ne–stav místa – meziprostoru, rezignuje na čas a umocňuje prožitek. Organické tvarování je přerušeno aplikováním roztoku křemičitanu sodného a bioplastů. Tímto zásahem autorka fixuje existenci objektů v místě, čase a prožitku. Zdůrazňuje změnu v jejich materiální podstatě a vytváří tak vnitřní krajinu entit operujících ve vlastním čase.
Takto opracované objekty připomínající membrány společně s jemnou a sugestivní zvukovou nahrávkou provádí zúčastněné meziprostorem realit a vedou za okraj, do prostoru absolutní přítomnosti.
Vizuálně definovaný parazit Kateřinou Procházkovou se zhmotňuje v objektech různých forem skrze transparentní materiály jako je sklo a plexisklo. Inspirací pro autorčinu tvorbu jí začalo být vlastní tělo v momentech balancování mezi studiem a prací. V tomto období se potýkala s řadou nemocí, a jako vypořádávání se s těmito momenty vznikl patogen – umělecký choroboplodný proces, který dále krmí autorčinu tvorbu. Ke zkoumání konceptu parazita používá techniku sítotisku, která jej umožňuje rozvíjet díky svým multiplikačním a navrstvujícím vlastnostem. Vzniká tak nekonečné množství bakteriologických a virologických motivů.
S parazitem je třeba vyjednat smlouvu o symbióze
Jak navrhuje Michel Serres, s parazitem je třeba uzavřít smlouvu o symbióze, jejíž podmínky lze projednat i v kontextu díla Kateřiny. V rozporu s antibiotickou moderní praxí, která usiluje o eliminaci bakterií, virů, hub a plísní, autorka tyto organismy se zaujetím zkoumá a vytváří jakousi formu atlasu – mikroskopickou krajinu parazita.
Instalace objektů a tisků Kateřiny Procházkové navazuje na předchozí stejnojmenné cykly Morphology of my Bacteria a zkoumá strukturu a formu jak sítotiskových vrstev, tak definovaného organismu. Morfologie zde slouží jako základní rámec pro interpretaci, odkazující na vědecké studium buněčných struktur a biologických systémů. Morfováním dochází k transformaci – změně tvaru nebo struktury. Vlhkost, plísňový pach a nedostatek denního světla v prostorách klubu vytváří ideální podmínky pro metaforický růst mikroorganismu. Fraktál, nekonečně členitý podzemní útvar. Skrýše uchovávající ve svých útrobách experimentální prožitky metamorfujících bytostí otevře prostory pro výzkumnou stanici prosvětlených velkoformátových zvětšenin a klastrů skleněných ploch vytvářejících samostatnou entitu. Pohyb je v instalaci naznačen pulzujícím světlem, které zachytává momenty tisku díky použití UV pigmentu a evokuje tak proudění toxického materiálu a nenechá nás odhlédnout od neustále se transformujících forem.
Krajiny vnitřních a vnějších těl Libuše Kopůncové a Kateřiny Procházkové se nachází ve dvou odlišných prostorách jednoho objektu. V kontextu vyrovnávání se s tím, že realita je přeměňující se realita, a tvary, které známe podléhají neustálé transformaci dojde i v průběhu trvání výstavy k její symbiotické proměně. Obě autorky uvažují v rovině dichotomie těla a mysli v kontextu vícedruhových rámců, kdy do určité míry pracují s konceptem náhody, individuální variací a nepředvídatelností. Promýšlí a prožívají lidské a vícedruhové formy života, které se jen občasně vynořují a zůstávají propustné. Hmoty a formy obou autorek pátrají po nových východiscích souvisejících s tělem a jeho niternostmi. A dostávají se až na dřeň – do jádra malby a symbiotického soužití s parazitem.
Výstava je zároveň bakalářskou prací umělkyní na brněnské Fakultě výtvarných umění.
